Kabely

Ač reproduktorové kabely mají daleko větší vliv na kvalitu výsledné reprodukce než kabely nevýkonové (linkové, “signálové”, “interkonekční” ), platí vše, co zde bude napsáno o reproduktorových kabelech, svou měrou i u kabelů nevýkonových.

Úvodem vyjděme z několika základních faktů. Každý kabel má jisté elektrické parametry, které jsou dány jeho konstrukcí, materiálem jednotlivých vodičů a jejich izolace. U konkrétního kabelu jsou tyto parametry přímo úměrné jeho délce, takže i oblast použití jednotlivých typů kabelů je nutno zvážit s ohledem na výslednou délku spojení. Nejdůležitějšími elektrickými veličinami jsou odpor a indukčnost, které jsou zařazeny do série se zátěží, a kapacita, která je připojena paralelně k zátěži. Zjednodušené náhradní schéma kabelu je “notoricky” známé a tak se pustíme do vysvětlení, jak se může vliv těchto elektrických veličin - u reproduktorových (silových) kabelů zejména - “promítnout” do výsledného zvukového přednesu celé sestavy.

Relativně nejmenším problémem se může jevit odpor kabelu, ale to jen za předpokladu, že opomineme jeho úzkou souvislost s indukčností. Jeho velikost je nepřímo úměrná průřezu vodiče a vliv na úbytek signálu bychom mohli jednoduše kompenzovat vyšším výkonem zesilovače, nebo patřičným dimenzováním průřezu vodiče kabelu. Toto řešení, které vypadá jednoduše, zavrhneme v okamžiku, kdy máme možnost měřit odpor kabelu na různých kmitočtech akustického pásma a kdy se setkáme se stavem, kdy u jednoho typu kabelu naměříme rozdílné parametry na nízkých a vysokých kmitočtech. To je způsobeno dvěma vlivy. První z příčin tohoto jevu je, že se signál o nízkém kmitočtu šíří celým průřezem vodiče na rozdíl od signálu vyššího kmitočtu, který se šíří s rostoucí frekvencí jen v blízkosti povrchu vodiče (mezikružím - tzv. “skin efekt”). A jelikož plocha mezikruží je menší než plocha kruhu o stejném vnějším průměru, je i výsledný odpor větší u vyšších kmitočtů. Tento jev se výrazně uplatňuje u kabelů s průřezem nad 4mm2 a pouhé spletení vodiče z tenčích lanek (tedy rozdělení celého průřezu na větší počet menších) nevede k jeho odstranění. Jako ideální řešení se jeví použití nevodivého středu - struny, která je opletena jednotlivými lanky vodiče. Tím se nám podaří sjednotit “pracovní průřezy” vodiče pro celé spektrum kmitočtů akustického pásma. Druhou příčinou kmitočtové závislosti, která se uplatňuje větší měrou a významně ovlivňuje přenos na vyšších kmitočtech, je indukčnost. Je dána průměrem vodičů, jejich vzájemnou roztečí a uspořádáním v prostoru. Je kmitočtově závislá (to opět souvisí se skinefektem) a společně s odporem kabelu je vřazena do série se zátěží (reproduktorovou soustavou), takže vytváří dolní propust. Frekvence, na které se začne vliv této propusti uplatňovat, a tedy i oblast ztrát přenosu signálu, závisí na velikosti této indukčnosti, kapacitě vodiče a impedanci zátěže. Odstranit tento efekt nelze, avšak minimalizací příslušných elektrických parametrů (především velikosti indukčnosti), lze snížit míru zvlnění, které kabel způsobí. To lze velice inteligentně a to konstrukci samotného kabelu. Například u paralelního páru vodičů je indukčnost přibližně úměrná vzdálenosti žil od sebe a zkroucením se zmenšuje. Vhodným vzájemným uspořádáním vodičů v prostoru ji tedy potlačíme tím, že jednotlivé vodiče kabelu co nejtěsněji zkroutíme do sebe.

Již několikrát jsme v tomto úvodu narazili na kapacitu vodiče, která nemá až tak velký vliv na přenosové vlastnosti kabelů, ale která dokáže “potrápit” především zdroj signálu - zesilovač. Velikost kapacity má největší vliv na vysokofrekvenční stabilitu zesilovače a tím i na jeho celkové zkreslení, což by mohlo být námětem na další téma. My se však vrátíme zpět ke kapacitě, která je opět kmitočtově závislá a to vlivem ztrát v dielektriku (materiálu izolace a jeho dielektrické konstantě). Dále, tak jako indukčnost, je závislá na konstrukci kabelu, na průměru žil a jejich vzájemném uspořádání. S rostoucím průměrem žil stoupá a s rostoucí vzdálenosti naopak klesá. Jak již z předešlého textu vyplývá, potlačit ji lze použitím kvalitního materiálu dielektrika a opět vhodnou konstrukcí kabelu. Ideálním materiálem dielektrika je polyetylén (PE), zejména pak pěnový polyetylén (FPE), jehož konstanta se velice blíží dielektrické konstantě vzduchu. Problémové jsou však jeho špatné mechanické vlastnosti.

Dovedeme si teď představit zvrat a chaos, který jsme tímto způsobili v názoru na Vámi již vlastněný nebo vysněný kabel a tak nám dovolte, abychom se Vás pokusili vyvést z této situace. Vraťme se k tomu, že kabel si jednoduše představíme jako soustavu sériového odporu a indukčnosti, doplněného paralelní kapacitou se zátěží. Víme, že všechny tyto veličiny jsou kmitočtově proměnné, že je nelze plně odstranit a že pokud nesáhneme po konstrukčních úpravách, znamená jakékoliv vylepšení jednoho parametru (např. u klasické dvoulinky) jen zhoršení ostatních dvou. Vždy budou společně tvořit jakousi elektrickou propust, která se více či méně podepíše do výsledného zvuku. Budeme-li chtít tyto “stopy” v signálu minimalizovat, budeme nuceni volit kabel, který má velikost těchto elektrických veličin co nejmenší, tedy kabel složitější konstrukce, z kvalitních materiálů a bohužel to vše na úkor něčeho důležitého - vyšších pořizovacích nákladů. Ovšem, nutno podotknout, že za dobu naší praxe jsme se setkali s několika případy, kdy jsme klasickou dvoulinkou docílili relativně “lepší zvukový přednes”, než s kabelem dobrých parametrů. Máme na mysli případ, kdy se někde v akustickém řetězci nalézá “chyba”. Např. kdy reproduktorové soustavy, které “trpí” přemírou výšek, “umravníme” tím, že signál k nim vedeme dvoulinkou s vysokou indukčností a tím vysoké frekvence “ořežeme”. Takováto levná a jednoduchá řešení při “léčbě” i jiných neduhů přenosu signálu, by prakticky pro posluchače, či zájemce o reproduktorový kabel znamenala, aby měl možnost mít vedle svého oblíbeného poslechového místečka krabici, třeba s osmdesáti typy kabelů stejné délky, a pak také spoustu času na experimentování…!!!

Vzhledem k tomu, že jsme sami dovozci kabelů a sami tuto možnost nemáme, odsouváme toto řešení mezi krajně utopistické, nehledě na to, že jsme přesvědčeni o tom, že správná cesta nevede tam, kde se posluchač snaží vyhánět “chybu chybou”!!! Protože copak bude dělat takovýto posluchač v okamžiku, kdy dospěje k názoru, že chce vyměnit reproduktorovou soustavu za novou???

Řešení se tedy samo nabízí. Zvolme hned na začátku kabel s ohledem na to, aby se nám co nejméně “podepsal” na přenosu signálu. Klasické dvoulinky nic neřeší (vysoká indukčnost i kapacita). Prvním krokem jsou “neklasické” - kroucené dvoulinky, dále pak kroucené dvoulinky s nevodivým středem vodičů - strunou, které se vyznačují nízkou indukčnost a dostatečně odstraňují skin efekt. Ještě lepším řešením jsou “vícelinky” - čtyřlinky (nebo i šestilinky), které v křížovém propojení prakticky snižují indukčnost na minimum. A chce-li někdo rád investovat do kvality, musí skončit u reproduktorového kabelu v koaxiálním provedení, který je svou konstrukcí a z ní vyplývajícími elektrickými parametry nejlepším řešením.